Aspekty cestování (možnosti, očekávané překážky a jejich řešení, organizace času, výpomoc ostatních osob)

Videopřepis

Cestování osob se zdravotním postižením s sebou nese vedle očekávání pozitivních a nových zážitků také mnohá rizika, které je nutno zvážit už při samotném plánování výletu. Nadšení z cestování a navštěvování neznámých míst se u každého jedince liší. Jsou děti a dospělí, kterým změny prostředí a cestování nevadí a změny prostředí vnímají jako příjemné zpestření běžného života. Pokud však víme, že dítě nebo dospělý s postižením změny přijímá velmi špatně a mohou být spouštěčem nežádoucích a stresujících stavů, je vhodnější ho do podobných aktivit netlačit, není-li to nezbytně nutné, jako například cesta k lékaři či do jiného léčebného zařízení. Psychický stav osoby s postižením by měl být hlavním ukazatelem vhodnosti či nevhodnosti cestování.

V každém případě je vhodné o plánované cestě s osobou se zdravotním postižením včas hovořit a získat tak čas na společnou přípravu, stanovení plánů a cílů výletu nebo pobytu. Časově náročná je také samotná příprava. Je nezbytné zohlednit všechny individuální předpoklady osoby s postižením a přizpůsobit jim mnoho proměnných každé cesty. Jedná se o délku cesty a pobytu, která musí respektovat potřeby odpočinku, relaxace, časové rezervy na potřebnou hygienu, přesuny v případě ztížené pohyblivosti, a dále také způsob transportu. Velký rozdíl nastává v cestě vlastním automobilem a v cestě veřejnými dopravními prostředky. S ohledem na typ a míru postižení je dobré vše předem zkonzultovat s přepravcem, uvést fyzické a psychické problémy osoby, dotázat se na bezbariérovost, rezervace míst k sezení nebo na jiné bezpečnostní prvky.

Podobně je vhodné postupovat i při pobytu mimo domov. Včasné oslovení personálu ubytovacího zařízení snáze napomůže bezproblémovému pobytu a umožní jak personálu, tak návštěvníkům se předem připravit a počítat se specifickými potřebami a omezeními na obou stranách. Je dobré s personálem předem prokonzultovat stav dítěte a jeho možné projevy fyzické i psychické. Při prvních takových výjezdech se z příkladů dobré praxe osvědčily výjezdy mimo hlavní sezónu, kdy byla pobytová místa klidnější jak pro personál, tak osoby se zdravotním postižením. Tím však není naznačena tendence vyhýbat se kontaktům s lidmi a ostatními hosty, nýbrž postupné seznamování s pobyty v neznámém prostředí. V této souvislosti se také osvědčily návraty na stejná místa, neboť osobám s postižením jsou již známá a cítí se v nich bezpečněji, lépe se orientují. Ať už je místo známé nebo ne, v obou případech se doporučuje snaha o co nejvěrnější dodržování denního režimu, na který je člověk se zdravotním postižením zvyklý, a to především v případech, kdy jej sám vyžaduje a prospívá jeho psychické pohodě.  

Pokud se dítě nebo dospělý chystá na pobyt bez členů své domácnosti nebo asistentů, na které je zvyklý, i zde je nutná včasná příprava a domluva, zda takový pobyt vůbec zvládne. Nezbytné je pak detailní stanovení potřeb a požadavků na služby, které bude osoba s postižením vyžadovat, aby byl personál plně informován a připraven.

Neopomenutelnou součástí cestování s lidmi s postižením je zabezpečení všeho důležitého, od hygienických potřeb, přes kompenzační pomůcky, průkazy ZTP a ZTP/P, léky, pojištění až po oblíbené předměty nebo hračky.